Dasty

Minulé úterý jsem s páníčkem vyrazil do Prahy k mému veterináři na očkování a vstupní kontrolu. To jsem ještě netušil, co mě čeká. Sice jsem již autem jel, ale jen dvakrát. Poprvé s námi jela i páníčkova maminka a podruhé jsme jeli jen do zverimexu pro kšíry s páníčkovými rodiči a kamarádem Čárlím. Toto měla být první dlouhá cesta nás dvou – jen mě a páníčka.

Cesta do Prahy

Ráno mi páníček nasadil kšíry, které mám jak na procházky, tak i do auta. Posadil mě na zadní sedadlo a začal vyjíždět. Nelíbilo se mi tam. Páníček byl vepředu a já vzadu. Dával jsem to tedy hlasitě najevo. Páníček si mě tedy posadil vedle sebe na sedačku a připnul mě. Ani tam se mi nelíbilo a drápal jsem se k páníčkovi na klín. Páníček se nade mnou smiloval a vzal si mě k sobě na klín. Naštěstí má automat, takže ho to příliš neomezovalo.

Před nájezdem na dálnici jsem začal kňučet, protože mi nebylo dobře. Páníček to naštěstí pochopil, zastavil a pustil mě ven na čerstvý vzduch. Byl jsem v neznámém prostředí, tak jsem to tam důkladně pročuchal. Udělalo se mi lépe, takže jsme pokračovali.

Těsně před sjezdem z dálnice v Praze jsem opět začal kňučet, zase mi nebylo dobře. Naštěstí jsme již sjížděli, tak páníček zajel do sídliště ve Stodůlkách, zastavil a vzal mě na travičku. Když jsem si to tam důkladně pročuchal a udělalo se mi trochu lépe, pokračovali jsme. Jenže v Praze se zastavuje a rozjíždí, jsou tam zatáčky a já to nezvládl a začal zvracet. Naštěstí to páníček včas zaregistroval a přesunul mě na deku na vedlejší sedačku, takže jsem se mu nevyzvracel do klína. Málem přitom sice naboural, ale zvládli jsme to. Vyčistil deku a pokračovali jsme. Opět jsem chtěl k němu na klín.

Bylo horko, svítilo na mě sluníčko a cesta přes Prahu byla hrozná, takže těsně předtím, než jsme dojeli k veterináři na Prosek, jsem začal opět zvracet. Naštěstí v boční ulici byl parčík, tak páníček odbočil z hlavní a nechal mě tam opět projít. Pak jsme již dojeli bez zastavení a zvracení.

Veterinář

U veterináře nikdo nebyl, takže jsme šli rovnou do ordinace. Pan doktor mě prohlédl, zkontroloval, zvážil a píchl injekci. Bez protestů to nebylo, nelíbilo se mi to, začal jsem se cukat a kňučet. Pak mi pan doktor ještě ostříhal drápky. Páníček mě držel a uklidňoval, stejně jsem dával kňučením najevo, že se mi to nelíbí.

Po odchodu z ordinace mě páníček ještě nechal napít, stejně jako při každé zastávce. Paní, co byla před veterinou o mně pronesla, že jsem prcek i přesto, že jsem u pana doktora vážil 2,5 kg. Rostu tedy jako z vody. Až budu velký budu mít 5 kg nebo lehce přes. Můj kamarád Čárlí, kterému jsou tři roky, váží 5,6 kg. Víc jak on bych mít neměl.

Cesta zpět

Přes Prahu se opět nejelo dobře, naštěstí jsem již nezvracel. Bylo horko, sluníčko na mě svítilo, přesto jsem chtěl být u páníčka na klíně. Páníček mi ještě před nájezdem na dálnici zastavil u parku a trochu mě tam provětral.

Po nájezdu na dálnici jsem začal být neklidný, vadilo mi sluníčko. Páníček mi proto zastavil hned u první benzínové pumpy a zkusil mě dát na vedlejší sedačku. Neprotestoval jsem, tak mě připnul a vyrazili jsme. Našel jsem si místo na sedačce, kde byl stín. Cestu jsem pak zvládl až do cíle. Vždy, když na mě zasvítilo sluníčko, jsem si přelezl do stínu.

Příště cestu snad zvládnu lépe.