Dasty

Vzhledem k tomu, že páníček hraje kuželky, bylo jasné, že dřív nebo později s ním na kuželky zavítám. Říkal mi, že mě bude brát sebou. Nevěděl jsem, co to ty kuželky jsou, ale měl jsem se to brzy dovědět. Měl jsem poznat jeho spoluhráče a prostředí. Nejprve jsem na kuželník zavítal na trénink, a pak i na tři zápasy. Jeden z těch zápasů se dokonce odehrával na místě, kde jsem byl zatím poprvé. Další kuželníky mě ještě čekají.

Poprvé na kuželníku

Poprvé jsem na kuželník zavítal na konci srpna v pondělí, kdy se tam sešli páníčkovi spoluhráči. Nikdo z nich nevěděl, že mě páníček má, a že se mnou dorazí. Proto pro ně bylo velkým překvapením, když jsem se tam objevil. Každý mě hned začal obdivovat a chtěli mě hladit, ale to jsem se nedal. Já nemám rád, když na mě cizí lidé sahají. Musí si nejprve získat moji důvěru.

Kuželník jsem si pročichal a prolezl, podíval jsem se i na dráhy a ke kuželkám. Za ně mě však páníček nepustil, že tam jsou automaty a není to tam pro mě bezpečné.

U kuželníku je vcelku velká zahrada, tak jsem si pročichal i ji. Dokonce jsem tam objevil za kuželníkem i starou kost, kterou mi však páníček hned sebral a vyhodil.

Dokud na kuželníku nebyl ruch doprovázející zápas, zvykal jsem si na něj. Páníčkovi spoluhráči říkali, že budu maskoten družstva, a že mě páníček musí brát vždy sebou, proto byli zklamáni, když jsem s páníčkem na jeho první zápas ve Velkých Popovicích nedorazil. Přijel mi na návštěvu Charlie a já byl s ním a maminkou páníčka doma.

Domácí zápas

Hned na další zápas na páníčkově domácím kuželníku jsem dorazil. A nedorazil jsem sám, ale i s kamarádem Charliem, který tam udělal malé pozdvižení, když v nestřežený okamžik vlezl na dráhu za svým páníčkem. Naštěstí spoluhráč byl tolerantní a nikomu to příliš nevadilo.

Při příchodu na kuželník jsme však s Charliem zjistili, že už je tam nějaká psí holka. Štěkal jsem na ní a nelíbilo se mi to příliš. Moc jsem s ní kamarádit nechtěl. Bylo ale hezky, tak jsme s páníčkem a Charliem dost blbli na zahradě.

Když šel páníček hrát, vzal si mě děda (Charlieho páníček) na klín. Když se páníček vrátil celý zpocený, celého jsem ho olízal, jak jsem byl rád, že je zpátky.

Po konci hry jsem se pak byl opět podívat na dráhy a páníček mě tam zvěčnil.

Zápas na Edenu

Další týden hrál páníček na Slávii na Edenu. Opět u nás byl na návštěvě Charlie. A páníček váhal, zda nás vzít sebou. Chtěl odehrát a rychle se vrátit za mnou domů. Vyrazil, ale spoluhráči ho přesvědčili, aby se pro nás s Charliem vrátil a vzal nás tam. Takže jsem nakonec byl i jako divák na Slávii. Tam jsem však mohl být jen uvnitř, nešlo vyběhnout ven na zahradu.

Na Eden nás vedl Charlie, jel nosem po stopě svého páníčka. Byl rád, že ho našel. Je fakt dobrý stopař. Je vidět, že je to jezevčík, lovecký pes.

Když se šel páníček převlékat a hrát, tak jsem trochu kňučel, ale jinak jsem už byl v klidu, protože jsem věděl, že páníček se po odehrání vrátí.

Páníček nehraje

Na kuželky jsme dorazili opět o týden později, nyní již bez Charlieho, jen s páníčkem. Byl tam však děda, který hrál. Páníček sledoval, jak děda hraje, protože mu to tentokrát příliš nešlo. Páníček minule skončil poslední, sešlo se jich dost, tak páníček nehrál. Aspoň měl čas na mě. Často jsem byl na zahradě a pročichával to tam. Opět jsem někde za kuželníkem našel kost, ale ani tentokrát mi ji páníček nenechal. Bylo chladno a páníček tam se mnou byl jen v košili, prochladl a nebylo mu pak dobře.

Na kuželkách je vždy hlučno, páníčkovi spoluhráči řvou, když se daří, cinkají, když někdo hodí devítku nebo osmičku. Napoprvé jsem se lekl, ale i na to už jsem si zvykl.

Jsem rád, že mě páníček bere sebou. Jsem aspoň s ním a nemusím být sám doma a čekat na něj. Hlavně se mi líbí, že mě nechá vyběhat na zahradě u kuželníku.

Po té, co se páníček vrátil z kuželkářské školy, jsme spolu začali bydlet v Praze, kde páníček bydlel předtím, než si mě pořídil. Už jednou v červenci jsem tam přespával, nechystal jsem se sem tedy poprvé. Byt jsem již znal, i park za barákem, přesto pro mě začala nová éra mého života. Jak páníček říkal: „Prázdniny skončili, vracíme se domů do Prahy.“ Chtělo by se dodat: „A do školy.“ O tom však někdy příště.

Zabydlení

Do Prahy jsem cestoval s pelíškem i se svými plyšáky, míčky a kostičkami a pamlsky. Páníček mi dal pelíšek vedle postele, byť jsem v něm zatím v noci stejně nespal. Začal jsem v něm v noci občas spát až koncem září, do té doby jsem využíval páníčkovu postel, kterou využívám stále, ale již ne po celou noc.

Prababička

Naopak přes den jsem měl pelíšek pod parapetem v kuchyni, kde jsem trávil čas s páníčkovou babičkou, když on byl zrovna v práci. To víte, nejprve se mi vůbec nelíbilo, když páníček odcházel a nechal mě tam s jeho babičkou, ale zvykli jsme si na sebe. Naštěstí jsme do Prahy odjeli už na víkend, takže jsem měl dost času na sžití s páníčkovou babičkou.

Řekl bych, že jsme si na sebe s páníčkovou babičkou oba zvykli. Dokonce mi už měnila sama od sebe vodu a přenesla ráno pelíšek do kuchyně, zatímco jsem byl s páníčkem na ranní procházce.

Rád jí přes den ležím na nohou, když už nemůže vydržet, probudí mě, přerovná si je, já si na ně zase lehnu a spím dál.

Dokonce jsem si zvykl být v bytě i úplně sám, když je páníček v práci a prababička odchází nakoupit. Už ani nekňučím, když odchází, za to je srdečně vítám, když pak přichází.

Venčení

S čůráním a kakáním jsem naštěstí téměř problém neměl. Naštěstí jsem již byl zvyknutý. Jednou ráno jsem se rozblbnul a zapomněl se a počůral nejen sebe, ale i páníčkův gauč. I páníček z mého pohledu poznal, jak mě samotného to překvapilo. Naštěstí se to již nikdy neopakovalo.

Na park za barákem jsem si rychle zvykl, pokaždé si to tam pořádně pročichám a očůrám. Dokonce se mnou páníček dělá i delší okruhy, kdy jdeme i po ulici a do dalších parčíků. Naštěstí nové Vršovice jsou plné zeleně a je tam kam chodit.

Páníček mě vzal i třikrát do parku Pražačka na Žižkově i dvakrát na Vítkov. Tam je to velké, ideální na procházky, ale já z toho byl vyjukaný. Bylo to pro mě neznámé prostředí.

Ve Vršovicích jsem si ale zvykl. Zvykám si i na pejsky. Velkých pejsků se ale stále bojím. Si představte, že potkáte člověka, co bude několikrát vyšší než vy a bude se k vám hrnout a bude si s vámi chtít hrát. Taky budete strachy bez sebe.

Návštěvy

Páníčkovi ani jeho babičce moc návštěvy nechodí, když však někdo přijde, zalezu si do pelíšku a neštěkám na ně. Ale jinak hlídat umím. Páníček, a nejen on, říká, že mám silný hlas a lidi za dveřmi si musí myslet, že je tam nějaký obr pes a ne trpasličí jezevčík.

Na návštěvy mi přijel i kamarád Charlie. Ten i přespával. To jsem ho vítal. Umyl jsem mu celý obličej jazykem. Mám ho rád. Pak jsme spolu pořád dováděli. Na víkendy s páníčkem pak jezdíme zase za ním my. A chodíme tam na procházky. Mám rád, když se jde do lesa. Les miluji. Dneska půjdeme také.

Aktivity

S páníčkem chodím i na kuželky, o tom ještě štěknu, a teď v pátek jsme se byli podívat v psí školce, kam budu jednou týdně docházet, kde se něco naučím a také se vyřádím. Když jsem se tam byl podívat, tak se mi tam líbilo, uvidíme dále.