Dasty

Vzhledem k tomu, že páníček hraje kuželky, bylo jasné, že dřív nebo později s ním na kuželky zavítám. Říkal mi, že mě bude brát sebou. Nevěděl jsem, co to ty kuželky jsou, ale měl jsem se to brzy dovědět. Měl jsem poznat jeho spoluhráče a prostředí. Nejprve jsem na kuželník zavítal na trénink, a pak i na tři zápasy. Jeden z těch zápasů se dokonce odehrával na místě, kde jsem byl zatím poprvé. Další kuželníky mě ještě čekají.

Poprvé na kuželníku

Poprvé jsem na kuželník zavítal na konci srpna v pondělí, kdy se tam sešli páníčkovi spoluhráči. Nikdo z nich nevěděl, že mě páníček má, a že se mnou dorazí. Proto pro ně bylo velkým překvapením, když jsem se tam objevil. Každý mě hned začal obdivovat a chtěli mě hladit, ale to jsem se nedal. Já nemám rád, když na mě cizí lidé sahají. Musí si nejprve získat moji důvěru.

Kuželník jsem si pročichal a prolezl, podíval jsem se i na dráhy a ke kuželkám. Za ně mě však páníček nepustil, že tam jsou automaty a není to tam pro mě bezpečné.

U kuželníku je vcelku velká zahrada, tak jsem si pročichal i ji. Dokonce jsem tam objevil za kuželníkem i starou kost, kterou mi však páníček hned sebral a vyhodil.

Dokud na kuželníku nebyl ruch doprovázející zápas, zvykal jsem si na něj. Páníčkovi spoluhráči říkali, že budu maskoten družstva, a že mě páníček musí brát vždy sebou, proto byli zklamáni, když jsem s páníčkem na jeho první zápas ve Velkých Popovicích nedorazil. Přijel mi na návštěvu Charlie a já byl s ním a maminkou páníčka doma.

Domácí zápas

Hned na další zápas na páníčkově domácím kuželníku jsem dorazil. A nedorazil jsem sám, ale i s kamarádem Charliem, který tam udělal malé pozdvižení, když v nestřežený okamžik vlezl na dráhu za svým páníčkem. Naštěstí spoluhráč byl tolerantní a nikomu to příliš nevadilo.

Při příchodu na kuželník jsme však s Charliem zjistili, že už je tam nějaká psí holka. Štěkal jsem na ní a nelíbilo se mi to příliš. Moc jsem s ní kamarádit nechtěl. Bylo ale hezky, tak jsme s páníčkem a Charliem dost blbli na zahradě.

Když šel páníček hrát, vzal si mě děda (Charlieho páníček) na klín. Když se páníček vrátil celý zpocený, celého jsem ho olízal, jak jsem byl rád, že je zpátky.

Po konci hry jsem se pak byl opět podívat na dráhy a páníček mě tam zvěčnil.

Zápas na Edenu

Další týden hrál páníček na Slávii na Edenu. Opět u nás byl na návštěvě Charlie. A páníček váhal, zda nás vzít sebou. Chtěl odehrát a rychle se vrátit za mnou domů. Vyrazil, ale spoluhráči ho přesvědčili, aby se pro nás s Charliem vrátil a vzal nás tam. Takže jsem nakonec byl i jako divák na Slávii. Tam jsem však mohl být jen uvnitř, nešlo vyběhnout ven na zahradu.

Na Eden nás vedl Charlie, jel nosem po stopě svého páníčka. Byl rád, že ho našel. Je fakt dobrý stopař. Je vidět, že je to jezevčík, lovecký pes.

Když se šel páníček převlékat a hrát, tak jsem trochu kňučel, ale jinak jsem už byl v klidu, protože jsem věděl, že páníček se po odehrání vrátí.

Páníček nehraje

Na kuželky jsme dorazili opět o týden později, nyní již bez Charlieho, jen s páníčkem. Byl tam však děda, který hrál. Páníček sledoval, jak děda hraje, protože mu to tentokrát příliš nešlo. Páníček minule skončil poslední, sešlo se jich dost, tak páníček nehrál. Aspoň měl čas na mě. Často jsem byl na zahradě a pročichával to tam. Opět jsem někde za kuželníkem našel kost, ale ani tentokrát mi ji páníček nenechal. Bylo chladno a páníček tam se mnou byl jen v košili, prochladl a nebylo mu pak dobře.

Na kuželkách je vždy hlučno, páníčkovi spoluhráči řvou, když se daří, cinkají, když někdo hodí devítku nebo osmičku. Napoprvé jsem se lekl, ale i na to už jsem si zvykl.

Jsem rád, že mě páníček bere sebou. Jsem aspoň s ním a nemusím být sám doma a čekat na něj. Hlavně se mi líbí, že mě nechá vyběhat na zahradě u kuželníku.

Po té, co se páníček vrátil z kuželkářské školy, jsme spolu začali bydlet v Praze, kde páníček bydlel předtím, než si mě pořídil. Už jednou v červenci jsem tam přespával, nechystal jsem se sem tedy poprvé. Byt jsem již znal, i park za barákem, přesto pro mě začala nová éra mého života. Jak páníček říkal: „Prázdniny skončili, vracíme se domů do Prahy.“ Chtělo by se dodat: „A do školy.“ O tom však někdy příště.

Zabydlení

Do Prahy jsem cestoval s pelíškem i se svými plyšáky, míčky a kostičkami a pamlsky. Páníček mi dal pelíšek vedle postele, byť jsem v něm zatím v noci stejně nespal. Začal jsem v něm v noci občas spát až koncem září, do té doby jsem využíval páníčkovu postel, kterou využívám stále, ale již ne po celou noc.

Prababička

Naopak přes den jsem měl pelíšek pod parapetem v kuchyni, kde jsem trávil čas s páníčkovou babičkou, když on byl zrovna v práci. To víte, nejprve se mi vůbec nelíbilo, když páníček odcházel a nechal mě tam s jeho babičkou, ale zvykli jsme si na sebe. Naštěstí jsme do Prahy odjeli už na víkend, takže jsem měl dost času na sžití s páníčkovou babičkou.

Řekl bych, že jsme si na sebe s páníčkovou babičkou oba zvykli. Dokonce mi už měnila sama od sebe vodu a přenesla ráno pelíšek do kuchyně, zatímco jsem byl s páníčkem na ranní procházce.

Rád jí přes den ležím na nohou, když už nemůže vydržet, probudí mě, přerovná si je, já si na ně zase lehnu a spím dál.

Dokonce jsem si zvykl být v bytě i úplně sám, když je páníček v práci a prababička odchází nakoupit. Už ani nekňučím, když odchází, za to je srdečně vítám, když pak přichází.

Venčení

S čůráním a kakáním jsem naštěstí téměř problém neměl. Naštěstí jsem již byl zvyknutý. Jednou ráno jsem se rozblbnul a zapomněl se a počůral nejen sebe, ale i páníčkův gauč. I páníček z mého pohledu poznal, jak mě samotného to překvapilo. Naštěstí se to již nikdy neopakovalo.

Na park za barákem jsem si rychle zvykl, pokaždé si to tam pořádně pročichám a očůrám. Dokonce se mnou páníček dělá i delší okruhy, kdy jdeme i po ulici a do dalších parčíků. Naštěstí nové Vršovice jsou plné zeleně a je tam kam chodit.

Páníček mě vzal i třikrát do parku Pražačka na Žižkově i dvakrát na Vítkov. Tam je to velké, ideální na procházky, ale já z toho byl vyjukaný. Bylo to pro mě neznámé prostředí.

Ve Vršovicích jsem si ale zvykl. Zvykám si i na pejsky. Velkých pejsků se ale stále bojím. Si představte, že potkáte člověka, co bude několikrát vyšší než vy a bude se k vám hrnout a bude si s vámi chtít hrát. Taky budete strachy bez sebe.

Návštěvy

Páníčkovi ani jeho babičce moc návštěvy nechodí, když však někdo přijde, zalezu si do pelíšku a neštěkám na ně. Ale jinak hlídat umím. Páníček, a nejen on, říká, že mám silný hlas a lidi za dveřmi si musí myslet, že je tam nějaký obr pes a ne trpasličí jezevčík.

Na návštěvy mi přijel i kamarád Charlie. Ten i přespával. To jsem ho vítal. Umyl jsem mu celý obličej jazykem. Mám ho rád. Pak jsme spolu pořád dováděli. Na víkendy s páníčkem pak jezdíme zase za ním my. A chodíme tam na procházky. Mám rád, když se jde do lesa. Les miluji. Dneska půjdeme také.

Aktivity

S páníčkem chodím i na kuželky, o tom ještě štěknu, a teď v pátek jsme se byli podívat v psí školce, kam budu jednou týdně docházet, kde se něco naučím a také se vyřádím. Když jsem se tam byl podívat, tak se mi tam líbilo, uvidíme dále.

Minulé úterý jsem s páníčkem vyrazil do Prahy k mému veterináři na očkování a vstupní kontrolu. To jsem ještě netušil, co mě čeká. Sice jsem již autem jel, ale jen dvakrát. Poprvé s námi jela i páníčkova maminka a podruhé jsme jeli jen do zverimexu pro kšíry s páníčkovými rodiči a kamarádem Čárlím. Toto měla být první dlouhá cesta nás dvou – jen mě a páníčka.

Cesta do Prahy

Ráno mi páníček nasadil kšíry, které mám jak na procházky, tak i do auta. Posadil mě na zadní sedadlo a začal vyjíždět. Nelíbilo se mi tam. Páníček byl vepředu a já vzadu. Dával jsem to tedy hlasitě najevo. Páníček si mě tedy posadil vedle sebe na sedačku a připnul mě. Ani tam se mi nelíbilo a drápal jsem se k páníčkovi na klín. Páníček se nade mnou smiloval a vzal si mě k sobě na klín. Naštěstí má automat, takže ho to příliš neomezovalo.

Před nájezdem na dálnici jsem začal kňučet, protože mi nebylo dobře. Páníček to naštěstí pochopil, zastavil a pustil mě ven na čerstvý vzduch. Byl jsem v neznámém prostředí, tak jsem to tam důkladně pročuchal. Udělalo se mi lépe, takže jsme pokračovali.

Těsně před sjezdem z dálnice v Praze jsem opět začal kňučet, zase mi nebylo dobře. Naštěstí jsme již sjížděli, tak páníček zajel do sídliště ve Stodůlkách, zastavil a vzal mě na travičku. Když jsem si to tam důkladně pročuchal a udělalo se mi trochu lépe, pokračovali jsme. Jenže v Praze se zastavuje a rozjíždí, jsou tam zatáčky a já to nezvládl a začal zvracet. Naštěstí to páníček včas zaregistroval a přesunul mě na deku na vedlejší sedačku, takže jsem se mu nevyzvracel do klína. Málem přitom sice naboural, ale zvládli jsme to. Vyčistil deku a pokračovali jsme. Opět jsem chtěl k němu na klín.

Bylo horko, svítilo na mě sluníčko a cesta přes Prahu byla hrozná, takže těsně předtím, než jsme dojeli k veterináři na Prosek, jsem začal opět zvracet. Naštěstí v boční ulici byl parčík, tak páníček odbočil z hlavní a nechal mě tam opět projít. Pak jsme již dojeli bez zastavení a zvracení.

Veterinář

U veterináře nikdo nebyl, takže jsme šli rovnou do ordinace. Pan doktor mě prohlédl, zkontroloval, zvážil a píchl injekci. Bez protestů to nebylo, nelíbilo se mi to, začal jsem se cukat a kňučet. Pak mi pan doktor ještě ostříhal drápky. Páníček mě držel a uklidňoval, stejně jsem dával kňučením najevo, že se mi to nelíbí.

Po odchodu z ordinace mě páníček ještě nechal napít, stejně jako při každé zastávce. Paní, co byla před veterinou o mně pronesla, že jsem prcek i přesto, že jsem u pana doktora vážil 2,5 kg. Rostu tedy jako z vody. Až budu velký budu mít 5 kg nebo lehce přes. Můj kamarád Čárlí, kterému jsou tři roky, váží 5,6 kg. Víc jak on bych mít neměl.

Cesta zpět

Přes Prahu se opět nejelo dobře, naštěstí jsem již nezvracel. Bylo horko, sluníčko na mě svítilo, přesto jsem chtěl být u páníčka na klíně. Páníček mi ještě před nájezdem na dálnici zastavil u parku a trochu mě tam provětral.

Po nájezdu na dálnici jsem začal být neklidný, vadilo mi sluníčko. Páníček mi proto zastavil hned u první benzínové pumpy a zkusil mě dát na vedlejší sedačku. Neprotestoval jsem, tak mě připnul a vyrazili jsme. Našel jsem si místo na sedačce, kde byl stín. Cestu jsem pak zvládl až do cíle. Vždy, když na mě zasvítilo sluníčko, jsem si přelezl do stínu.

Příště cestu snad zvládnu lépe.

Už víc jak týden mám nového páníčka. Přijel si pro mě v sobotu 7. června kolem druhé. Hned si mě vzal do náruče a já mu olízal celý obličej. Poznal mě hned, pravda zbyl jsem tam už jen já a moje ségra. A spousta dospělých psů, z nichž jsem byl vyplašený.

Téměř dvouhodinovou cestu od Českých Budějovic jsem absolvoval na klíně maminky mého páníčka a bez zvracení. Vypadá to, že mi jízda autem naštěstí nic nedělá.

Pomalu jsem se rozkoukával v mém novém domově, byť prý můj skutečný domov to není, ale budu tu teď s páníčkem trávit čas přes léto, než se naučím chodit čůrat ven, pak se s páníčkem přestěhujeme k němu do bytu v Praze. Ale i tak sem budu často jezdit a prý hodně chodit na procházky a výlety, což zatím nevím, co znamená, ale prý se na to mám těšit.

V novém domově mě přivítal ještě páníčkův tatínek a můj nový kamarád Čárlí, což je pejsek páníčkových rodičů. Nejdřív jsem z něj byl vyjukaný, on ze mě taky, ale nakonec jsme si na sebe hodně zvykli a každý večer, když už není takové horko, spolu řádíme na zahradě. Honíme se, zatím mu sice nestačím, ale snažím se, pereme se a přetahujeme se o šálu či utěrku. A už jsme spolu spali i v jeho a mém pelíšku. V noci však spím v posteli u mého páníčka, v košíku sám spát odmítám. Dokonce jsem si na tu postel i po tašce sám vylezl, z čehož byl páníček překvapený.

Rychle jsem si zvykl i na své jméno. I když páníček občas říká, že jsem se měl jmenovat Bertík, protože prý vypadám jako čertík. Už jsem si však zvykl na jméno Dasty.

Pac a pusu a zas někdy příště.

Já: